Se začátkem roku tu každý bilancuje - proč se tedy nepřidat.

V číslech:

• 3 závody
• 4 boty
• 2500 kilometrů
• nepočítaně pádů

A tím by se dalo skončit, ne ?

Ale pár slov přidám. Ze závodů byl důležitý jen maraton - první možná i poslední. Bylo fajn si to zaběhnout, ale v téhle podobě mě to neláká. To spíš odněkud někam, přírodou... O tom by se mluvit dalo. Byť mě známý lákal na maraton v Anglii - Hull. Start na Humber Bridge a zpět do centra. To ale nejspíš padne kvůli termínu. Zatím jsem ani nekoukal na termínovku, byť mě v e-mailech registrace z Prahy bombardují maratony všude možně. Třeba teď v únoru v Neapoli. Mít čas, peníze, natrénováno...

Jak to čtu, tak vlastně maraton jo, ale musel by být zajímavý. Uvidíme.

Co boty ? Rozpadly se. Ne že po doporučených pětistech kilometrech vyhodit, protože netlumí, ale protože se urval kus podrážky nebo díra ve svršku, kudy dovnitř padaly pařezy a kusy skal. Jedny přes tisíc, odstatní kolem osmi set. Vlastně mě opustily i první kvalitní boty, ve kterých jsem začínal.

Ježíšek přinesl dvoje nové -ale jsou tak pěkné, že nemám vůbec chuť je vzít ven, okopat a zničit. Takže ještě doběhávám v těch starých, které pár stovek jistě vydrží.

Jinak většinu mám Asics a Mizuno - ohromná výhoda hlavně Mizun je, že je nepotřebuju rozšlapávat - není problém úplně nové vzít na dvacítku a není jediné otlačení.

Celkem 2500 a mohlo to být víc. Jasně, pro někoho je to měsíční objem, my hroši to mámše jinak. S tím, že na začátku prosince to vypadalo bledě (přece jen, 2,5k je kulaté číslo), najel jsem na tréningový plán ne nepodobný maratonskému, 24. prosince mi chybělo 30km a přišla rýma a horečky, takže jsem to dorazil (stále ještě nachcípanej) 30 a 31 prosince a dost to bolelo.

Ale splněno.

A co do dalšího roku?

Běhat si. Teď přes zimu co nejméně nastydnutí, naběhat vzdálenost a na jaře zrychlit. Tabulka hroších výkonů by chtěla trochu oprášit. (Jo, vim, že jsem starej a tlustej... ale snad ne ještě tolik).

Dál se věnovat trasám, kde je na co koukat a ještě lépe - odněkud někam.

Pokračovat s tím, že když je něco pěkného, v klidu zastavím, pokochám se, vyfotím, neřeším padající rychlost a tepy a pak běžím dál.

A hlavně - chci začít běhat se synem a zkusit ho pro běhání a sport nalákat.

S koncem roku se blíží bilancování, nostalgie a podobné věci. Dívám se tu na poličku, kdy se mi nastřádalo pár finisherských medailí a přemýšlím, jestli je dobře dávat medaile za účast nebo ne. 

Vlastně mě k tomu trochu dosťouchl syn – párkrát se mnou běžel a medaile byla – a pak měl cvičení v Sokole a tam se odměňují jen první tři – ostatní jen mini diplom za účast. A najednou “táto, proč nemám taky madaili?”

Dajli medajli... Ale jo, proč? Kromě ceny útěchy za obvykle předražené startovné, že ano. Takže to vypadá, že se tu šmahem snažím odsoudit medaile za účast. 

Ani náhodou. 

Můj první maraton – a kdybych po těch stech hodinách na trase nedostal tu placku, přišlo by mi to líto. Přesto, že na nějakém šestitisícím místě nemám nárok. Jak to? Tohle každej neuběhne!

A opět – ostatní jsou hezké zpestření, ale význam a smyslu pro mě nemají. Dokonce ani nemám speciální poličku či věšáček na medaile...

Dokud bude běhání masovka, všichni budou chtít za účast a ne za výkon. A já si nebudu lámat hlavu blbostma.

ne, nejedná se o nějaký závod či masově organizovanou akci, to mi jen druhý běh po nemoci vyšel na výročí Sametové revoluce. A když jsem tak plánoval trasu, jedna z variant byla i přes Národní třídu.

Kam jsem nakonec neběžel. 

Všichni si tu Sametovku připomínáme – někdo se slzou v oku při pohledu na Havla, někdo vzpomíná na pendrek, někdo, jak za komančů bylo skvěle. 

Odbočím. Není mi dvacet. Ani třicet. Takže jsem to zažil na vlastní kůži. Jak rozvinutý socialismus, sametovou revoluci, opatrné, nicméně nadšené očekávání svobody i rozvinutou Unii. Tenkrát stačilo málo a stál jsem s Havlem na balkoně, leč nestalo se a já jen zíral, jak kolem mě proletěly dějiny. 

Ne, nelituji toho, i když pak celý můj život mohl být zcela jiný. 

Takhle jsem zažil to šedé bezčasí budování socialismu, co se doma říká a neříká se na veřejnosti, co se naopak veřejně podporuje, ale hlavně ne moc aktivně. Pak tu změnu, kdy nikdo nechápal, co se vlastně děje až najednou byly komunisti pryč a Havel na Hradě. Nebo to tak vypadalo. 

A porevoluční roky. Jako skejťák (a pak i bruslař) byla nová svoboda prožitá ještě intenzivněji a nikdo sice nevěděl co a jak bude, ale strašně jsme se těšili. 

A nějakou dobu nám to i vydrželo. 

Jasně, zestárli jsme, založily firmy, rodiny a ona bezbřehá svoboda se začala vytrácet. Dalo by se tomu říci i zmoudření. Nebo obroušení, volba kompromisů? I to je možné. 

Další euforie přišla se vstupem do EU. Opět vše vypadalo skvěle, budoucnost před námi, žádná komplikace v dohledu. Také to pár let vydrželo. 

A možná i pro těch pár let v socíku jsme náchylnější vnímat zprvu drobnosti, které tu svobodu omezují. Kousek po kousku. Tu něco ohlásíš státu, tam o něčem nebudeš mluvit. 

To samé na internetu: byly doby, kdy, když někoho na sociálních sítích zablokovali, mluvilo se o tom týdny. Teď lidé mizí vcelku konstantní rychlostí a už to nikomu nepřijde divné. Z novin a televize se polovinu informací nedozvím. Občas ani jednu. Vládu vede estébák s podporou komunistů. 

Lidé jsou buď jsi pro nebo proti nám. A je jedno, jestli je to Putin nebo nová cyklostezka. Nesmiřitelné tábory. 

Opět si dávám pozor, co komu říkám. S kým nesouhlasím. Co mi nařídí dodržovat pod drakonickými tresty. 

Kdybyste se před pár lety zeptali, zda je po listopadu lépe, neváhal bych. Kdybyste se o pár let méně zeptali, zda je EU skvělá, neváhal bych. Kdybyste se zeptali, zda jsme se vypořádali s lety komunismu, neváhal bych. Proboha, 30 let po pádu komunismu (opravdu vlastně tenkrát padl?) nejsme schopni sehnat do většiny státních funkcí někoho, kdy by v KSČ nebyl).

Dnes? Nejsem si jist. 

Nemusím si neplněné naději připomínat. A tak jsem raději běžel jinudy.  

Musím se ještě vrátit k maratonu. Jasně, uběhl jsem ho budu o tom mluvit po zbytek roku, ale to teď nemyslím.

Mám na mysli jinou věc: první půlrok, kdy jsem intenzivně (mnooo) trénoval, měl jsem cíl. Pak cíl přišel, byl splněn... a co dál?

Jasně, běhám. Z měsíčních 300 jsem spadl na 200km, mám pocit, že se flákám, ale důležitější je otázka, proč běhám.

Nemám cíl a co horší, není to ani ta zábava, co dřív. Jasně, vypnout hlavu a utíkat do pryč je stále fajn, ale...

Znáte to, část věty před ale se nepočítá.

Jako vedlejší produkt jsem si přestal hlídat jídlo a to se také projevilo. #hrochbeha.
Musím se tedy vrátit k  tomu, proč běhám, co mi to přináší a jak pokračovat.

Přidat vzdálenost ?

Hned na začátku musím říct, že cíle jako ultra, přebíhání libovolného kontinentu a tak mě nelákají. To už je pro cvoky a podobné případy, v tom nevidím nic zajímavého. Jistě, dát si tůru jako nordicwalking na pár dní s batohem na zádech – skvěle. Ale běhat to?

Co zrychlit?

To už je zajímavější. Nicméně má konstituce je proti a při hltání kilometrů na čas odpadá možnost zastavit a vyfotit si hezké panorama či strom. Navíc krátké sprinty na Strava segmentech mě naplňují dostatečně.

Technika a vybaveni ?

Tomu jsem nikdy úplně nepropadl. Oblečení mám, protože je nesmírně praktické (kdo někdy běžel v bavlněném tričku, ví, o čem mluvím), boty jsou jasné (chystá se článek!), Garminy slouží a nákup nových gadgetů a měřidel rozhodně není hybnou silou k běhu.
Bude to chtít nový cíl. Chvilku to vypadalo na Hullský maraton. No jasně, kamarád přijel z Anglie a žertem zmínil, že mě přihlásí. Chvíli jsem přemýšlel, pak se lehce nadchnul a pak přišla realita – letošní je za necelé dva měsíce (drahé letenky a hlavně příprava) a pokud bude příští rok ve stejnou dobu, tak (protože návštěvy Anglie jsou vždy tak na týden s celou rodinou) to vyjde akorát na konec prvního měsíce v první třídě mého syna. A hned ho rovnou na týden vzit pryč není dobré. A single si zaletět do Hullu a zpět na závody je docela drahá sranda. 

Tohle byla spíš náhoda – ony ani další maratony mě bůhvíjak nelákají (byť dostat seněkam ke 4:00 by bylo moc fajn), ještěže RunCzech poslal otevření registrací na říští rok. Ale ten Pražský to nebude – pokud výrazně nezmění trasu, což asi ne. #nudaKNepreziti.

Sice je půlka léta, ale stejně už se tmí a kvůli rodině opět začínám běhat v noci. Takže ani v tom podzim/zima nebude jiná.

Kolektivní běh mě fakt neláká.

Prahu a okolí znám  nazpaměť.

Tak co bude ten impulz? A kam povede ?

Ale tenhle zní zajímavě. PLus samozřejmě příbuzná videa

Když jsem je tu nakousl, tak se dívám na ty časy - a chvílema mi to za rok přijde pěkné zlepšeni (desítka o osm minut, pětka o čtyři, kilometr o půl minuty), pak na to zas zírám a říkám si - to jsou časy dost na hovno.

Vlastně nevím. Hlavně že mě to baví a že jako hroch někam doběhnu.

Vlastně pokaždé, když vidím někoho, kdo se dře na pomezí chůze a běhu, tak mu strašně v duchu fandím - vstal a začal něco dělat.

Dnes konečně Petřín. A vypadá to, že kilometry na kole nesou své ovoce - osobák od lanovky k věži vylepšem o třicet vteřin. Až mám tendence hledat chybu v gpsce nebo tak něco. Což je možné.

Snažil jsem se, to ano, ale měl jsem dojem, že na některých místech mám ještě značné rezervy. Mohu tedy příště doufat.

Odtamtud směr Letné. Au, to bolelo. Pamatovat si jedinečnou Letnou v devadesátých a později o kolem roku 2005. A teď ? Davy lidí, chlast, velkovýrobna zábavy, DJ. Ubavit se k smrti.

V Letenských sadech už v noci nepotkáš leda tak sem tam úchyla - louky mezi stromy jsou plné lidí na dekách. A na každé dece reprák. A z každého repráku něco jiného. Hlasitého.

Teď už bych se žádnou slečnou nemohl sledovat Prahu ze zábradlí Metronomu, protože bych se tam už prostě nevešel. Nebo bych se z každé strana opíral o rameno někoho jiného. A strkal mu do pití. A on mi ho lil do klína.

Po Náplavce, které je už možná out, je Letné dalších z míst, které už je jiné, už není moje. Měníme se.

Nevím, zda k lepšímu.