Tedy – alespoň pro dalších pár týdnů. 

Noc, listí, čelovka. Nic neobvyklého. Až na jednu díru, která pod tím listím byla schovaná. Špička nohy pod tělo a dupnout celou vahou. 

Křupnutí až v lebce. A okamžitě jsem věděl, že je zle. První krok, jo, je to v háji. Tak dobře – kde jsem. Hm, na autobus 1.5 km, na tramvaj 2. Sem rychlá stejně neprojede – tak co, pomalu směr mhd. 

Tyhle výrony znám z bruslí a skejtu, takže dost vím průběh, diagnózu a léčení. Dobře, u dochtora bych asi nafasoval ještě sádru, takhle doma vezmu berle a bude to. 

Dopajdal jsem se na tramvaj – takže kdyby tam bylo něco ulomeného nebo přetrženého, tak bych to nedal. To vím. 

Večer už tlapka oteklá, dnes ještě víc. Dva a půl, skoro tři kotníky... O berlích se to dá, snažím se to maximálně odlehčovat... 

Víc mě štve, že v poslední době mi klesaly jak zevlovací časy, tak tepy – takže jsem se zlepšoval. No, teď to bude tak měsíc bez, což bude brutální sešup zpět, a i na plánovaný maraton to bude chybět. 

Takže táhni a srůstej. 

V liduprazdných ulicích Starého i Nového města se dají najít mimořádně silné zážitky

Se začátkem roku tu každý bilancuje - proč se tedy nepřidat.

V číslech:

• 3 závody
• 4 boty
• 2500 kilometrů
• nepočítaně pádů

A tím by se dalo skončit, ne ?

Ale pár slov přidám. Ze závodů byl důležitý jen maraton - první možná i poslední. Bylo fajn si to zaběhnout, ale v téhle podobě mě to neláká. To spíš odněkud někam, přírodou... O tom by se mluvit dalo. Byť mě známý lákal na maraton v Anglii - Hull. Start na Humber Bridge a zpět do centra. To ale nejspíš padne kvůli termínu. Zatím jsem ani nekoukal na termínovku, byť mě v e-mailech registrace z Prahy bombardují maratony všude možně. Třeba teď v únoru v Neapoli. Mít čas, peníze, natrénováno...

Jak to čtu, tak vlastně maraton jo, ale musel by být zajímavý. Uvidíme.

Co boty ? Rozpadly se. Ne že po doporučených pětistech kilometrech vyhodit, protože netlumí, ale protože se urval kus podrážky nebo díra ve svršku, kudy dovnitř padaly pařezy a kusy skal. Jedny přes tisíc, odstatní kolem osmi set. Vlastně mě opustily i první kvalitní boty, ve kterých jsem začínal.

Ježíšek přinesl dvoje nové -ale jsou tak pěkné, že nemám vůbec chuť je vzít ven, okopat a zničit. Takže ještě doběhávám v těch starých, které pár stovek jistě vydrží.

Jinak většinu mám Asics a Mizuno - ohromná výhoda hlavně Mizun je, že je nepotřebuju rozšlapávat - není problém úplně nové vzít na dvacítku a není jediné otlačení.

Celkem 2500 a mohlo to být víc. Jasně, pro někoho je to měsíční objem, my hroši to mámše jinak. S tím, že na začátku prosince to vypadalo bledě (přece jen, 2,5k je kulaté číslo), najel jsem na tréningový plán ne nepodobný maratonskému, 24. prosince mi chybělo 30km a přišla rýma a horečky, takže jsem to dorazil (stále ještě nachcípanej) 30 a 31 prosince a dost to bolelo.

Ale splněno.

A co do dalšího roku?

Běhat si. Teď přes zimu co nejméně nastydnutí, naběhat vzdálenost a na jaře zrychlit. Tabulka hroších výkonů by chtěla trochu oprášit. (Jo, vim, že jsem starej a tlustej... ale snad ne ještě tolik).

Dál se věnovat trasám, kde je na co koukat a ještě lépe - odněkud někam.

Pokračovat s tím, že když je něco pěkného, v klidu zastavím, pokochám se, vyfotím, neřeším padající rychlost a tepy a pak běžím dál.

A hlavně - chci začít běhat se synem a zkusit ho pro běhání a sport nalákat.

Ale tenhle zní zajímavě. PLus samozřejmě příbuzná videa

a adekvatně to bolí. Uvažoval jsem o kole (není potřeba ohýbat prsty), ale nakonec byl rest-day.

tak to dopadne jako obvykle. Chtěl jsem si dát výklus Prahou, petřín nahoru a asi přes Letnou na Vltavskou na metro.

Takže jsem odpoledne se synem na písku nakopl betonové cosi, co se skrývalo v písku a byla v tom ukotvena vrátka.

Vylomený nehet, dost to bolelo, to zase ano.

No nic. Zkusil jsem večer běžecké boty, docela to šlo, tak šup ven. Ale po pár kilometrech začala noha protestovat, takže jsem se došoural na Florenc a skočil do metra. Vlastně nejkratší cestou.

A doma překvapení - prsteníček nateklý, hematom jak kráááva, při zmáčknutí prýští krev pod nehtem, prostě hnus.

S adekvátní bolestivostí.

Vidím to na pár dnů rekonvalescence, snad se to obejde bez doktora. Chodit na tom jde, tak se to snad srovná a mě čeká zase cyklosezona - tam šlapu bříškem chodidla tím pádem by prsty měly zůstat v klidu.

Vlastně jsem váhal, zda to jít rozběhat, či na kolo - a kdybych jel na kole, chytla by mě na cestě zpět dost velká bouřka.

Všechno zlé...