Rok se s rokem sešel, objevil se covid a tase zmizel a najednou jsem si, spíše čirou náhodou, všiml, že v inboxu je mail od Šimona a že zase Cyklosvítání.
Malá vsuvka co to je: orientační závod na kole po Praze. Se startem o půl páté ráno. No a úvod… prolíná se to se společenskou událostí, kdy sice jsou pravidla, kontroly a měření času, na druhou stranu se to nikdy příliš neprožívalo.
Na startu každý dostane mapu s úkoly a dál je to na něm – pořadí, plnění, zda pojede sám nebo ne – jak si to kdo udělá, tak to má.
Zpět k letošku. Mailem jsem potvrdil, málem nezaplatil startovné a nakonec o půl čtvrté v neděli vstal, abych před čtvrtou uháněl Prahou na kole s tím, že opravdu není důležité zvítězit, ale zúčastnit se a jsem byl jsem přesvědčený, že to moje bolavé koleno nedá přes dvacet kilometrů. Což je taky asi hodnota mého letošního nájezdu na kole.
Chvilku po čtvrté přijíždím k Národnímu divadlu (ne, slovo “piazzeta” se na stará kolena učit nehodlám) a už je tam tak osm cyklistů a Šimon Caban jako hlavní organizátor. Tak, od pohledu tuší, že jsme se někde viděli (mám za sebou čtyři ročníky a bohužel se mě lidi hodně pamatují, ne jako já je) a vítáme se. Někteří jsou bližší známí, někteří ne, máme i dva nováčky.
Po posledním ročníku, kdy bylo snad osmdesát lidí (a byla to nepříjemná masovka plná chrtů a vychloubání, kdo je lepší) letos startujeme zhruba ve třinácti lidech. Mohlo by být víc, ale zase budu v první dvacítce, že ano.
Šimon rozdává mapu a nám se rozplývají sny o poklidném průjezdu centrem, křivolakými uličkami a výhledy na Karlův most.
Mapa nás žene přes Karlín, Ohradu do Vysočan a Hloubětína. První facepalm: až doma řeknu, ze jsem vstával ve tři abych mohl jet do Hloubětína, objednají mě k psychiatrovi.
První úkol je však milosrdně na Malostranské a po bližším studiu mapy se jako obchodní cestující znamenám šipky a hledám nepovinné chytáky, abych se pak nemusel vracet přes půl Prahy zpět.
Společná fotka, motivační proslov a frčíme. Jo, hele, fotka – z kolegů – závodníků nikoho neznám, ale jeden je strašně podobnej Arnovi od teorroristů 30 pro Prahu a druhej ex-primátorovi Hřibovi. Nevím, jestli to jsou oni, ale asi spíš ne. Protože pokud ano, byla to hodně promarněná příležitost kdesi ve vysočanských brownfieldech a opuštěných fabrikách.
Dost snění, frčíme. Od Národního na Malostranskou je to kousek, takže se tam obratem všichni potkáváme. První otázka: ve které ruce drží na znaku Prahy meč? Jistě, v pravé, ale čekám nějaký chyták a tak se raději jedu podívat. Ve skupině následuje vzrušení diskuze, kdy levá a pravá je zastoupena rovnoměrně. Facepalm číslo dvě.
Další úkol je v parčíku na Malostranské najít model stavby a u něj v reálu něco vyfotit. Jo, změna, letos se i fotilo. Nápověda “Olšanské ulice” v kombinaci s tím, že vím, co je tam za modýlky je jasná a vím, že se pojedu podívat na Telefonní ústřednu, dokud ještě stojí.
Cestou míjím pár kontrol – Hlavní nádraží a podchod na Žižkov, sloupky zábradlí nad divadlem Ponec či co kdo má v ruce na mozaice v Koněvově. (poznámka do budoucna – teď ji čerstvě přejmenovávaní na nějakou Hagridovu nebo tak něco).
Mířím na Židovské pece a docela žasnu, co už se kolem Nákladového nádraží Žižkov stihlo postavit – skoro to až nepoznávám. Jo, co jsem teď nuceně přestal běhat/jezdit na kole, tak mi toho nějak moc utíká.
Zpět přes Krejcárek dolů do Karlína, skrze různé modernosti, co na Rohanském nábřeží rostou. Místní sekuriťák i jeho yorkšír mají pochopení a průjezd na kole je v klidu. Trochu mate jedna socha, která při přiblížení vydá zvuk, snad na odstrašení vetřelců, což překvapí.
Dál to točím k Rokytce – ač no na začátku nevypadalo, úkoly jsou docela rozumně řazeny a když se vyrazí správným směrem, je jeden za druhým. Na druhou stranu to zamezuje bloudění, nalézání zkratek a taktizování. Cestou míjím kontrolu “napište, co je namalováno na viaduktu, nebo aspoˇ%n jakou je to barvou”. Jak co to je? To nikdo nepozná? Na místě:”je to Budha, Brahma, Šiva nebo možná čajová konvička. A je to stříbrné, pokud to není bíle”. Aha.
Okruhem se dostávám do Vysočan – a šup do areálu Kolbenky. Mimochodem – přes nizoučký počet startujících stále někoho potkávám a vlastně na kontrole jsem sám spíš výjimečně. S tím, že se řekne ahoj, třeba se chvíli hledá spolu a pak se zase všichni rozprchnou svými směry.
Já se tam rozprchnul do slepé uličky na stavbu s hlídačem a pitbulem, ale s trochou humoru jsem to otočil a bez hryznutí odjel.
O kousek dál hledám “malou smaltovanou tabulku”. Nacházím dvě s čísly “2” a “3”. V cíli se pak dozvídám, že jsem měl najít číslo “5”. Co člověk nenajede, to musí uhádat.
Tam se zasekávám na “najděte reznoucí avii, jakou má barvu”. Hm, auto v dohledu žádné, cesta taky ne, hele, tady, ale to není Avie… no, snad čtvrt hodiny jsem tam šaškoval.
A už se točí do Hlubočep (“Kolik králíků sedí na schodech…?!) do největšího wtf ročníku – cestička mezi vzrostlými kopřivami odnikud nikam, občas kláda nebo aspoň pařízek. Jo, prej to šlo vzít z druhé strany, akorát že to jaksi nebylo ve směru, odkud všichni projeli. Ruce mě pálily ještě druhý den.
A už poslední kopec na Třešňovce. A že stál za to. Na vrchu se vyfotit u stromu a sjezd dolů Spojovací a K Žižkovu do cíle.
Tady se nás sešla většina a bojovalo se o každou vteřinu. O to víc pobavilo, když všichni zastavili na červenou, zatímco já zaprasil protisměrem a do cíle jim nadělil dvě minuty. Závod, jasny!
V cíli gratulace, odevzdání map k vyhodnocení (to už jsem jel domů, kolikátý jsem byl je mi fakt jedno), nějaké občerstvení, co kdo má…
Rozloučení, pozdrav že “za rok” a z Harfy jedu k domovu dospat. V nohách mám celkově 50km a na kole sedím od čtyř do devíti, bolí mě celej člověk. Koleno překvapivě ani moc ne.
Dobré to bylo, takže pokračovaní snad za rok.
.jpeg)
.jpg)
Strava
